Proč je originál knihy lepší než překlad?

Bez překladatelů by světová literatura zůstala uzavřená ve svých jazycích. Díky nim čteme Dostojevského, Márqueze i Murakamiho — a dobrý překlad je samostatné umělecké dílo. Stačí vzpomenout na Medvídka Pú v podání Skoumalových nebo na to, jak bratři Medkové vymysleli pro české čtenáře Bradavice a Brumbála.

Tenhle článek tedy není o tom, že by překlady byly horší. Je o něčem jiném: co konkrétně čtenář získá, když sáhne po originále. Protože i ten nejlepší překlad je vždycky interpretace — někdo za vás udělal řadu rozhodnutí, o kterých se v knize nedočtete.

Pojďme se podívat, o jaká rozhodnutí jde.

1. Slovní hříčky, které se nedají přenést

Nejviditelnější případ. Když je vtip postavený na zvuku slova, překladatel musí buď vymyslet úplně nový vtip, nebo o něj přijít.

Klasický příklad je The Importance of Being Earnest od Oscara Wildea. Celý titul stojí na tom, že Earnest (jméno) zní stejně jako earnest (upřímný, vážný). Česky Jak je důležité míti Filipa — Filip za tu hříčku zaskakuje, jak nejlíp umí, ale je to jiný vtip.

V originále vidíte přesně to, co autor napsal. Ne to, co se z toho v cílovém jazyce dalo zachránit.

2. Tykání a vykání, které v angličtině neexistuje

Tohle je specificky česká záležitost a je zásadnější, než se zdá.

Angličtina má jedno you. Čeština má tykání a vykání — a překladatel se musí rozhodnout, kdy si postavy tykají. V okamžiku, kdy se dvě postavy sbližují, je ten přechod v češtině nutně explicitní. V originále může být jejich vztah po celou dobu příjemně nejednoznačný.

Podobně u románů, kde nikdy nezjistíte pohlaví vypravěče — v češtině to prozradí první sloveso v minulém čase.

Není to chyba překladu. Je to vlastnost jazyka, se kterou překladatel prostě nic nenadělá.

3. Přízvuk, dialekt a společenské zařazení

V anglicky psané literatuře nese způsob řeči obrovské množství informací. Cockney, skotský přízvuk, jižanská angličtina, upjatá řeč vyšší třídy — čtenář z toho okamžitě vyčte původ postavy, vzdělání i sociální postavení.

Čeština má vlastní varianty, ale nemapují se jedna ku jedné. Překladatel tak volí mezi obecnou češtinou, nářečím nebo neutrálním jazykem — a s každou volbou se něco ztratí nebo přidá.

4. Rytmus a zvuk vět

U autorů, kteří pracují s hudebností jazyka, je tohle možná to nejcennější. Aliterace, délka vět, tvrdost nebo měkkost hlásek — to všechno je součást zážitku. Anglická věta má jiný rytmus než česká už proto, že angličtina je jazyk s přízvučnými rázy a čeština ne.

Poezie je v tomhle extrém, ale platí to i pro prózu. Zkuste si přečíst nahlas první stránku knihy v originále a pak v překladu. Rozdíl uslyšíte.

5. Jazyk, který stárne jinak

Originál nestárne — nebo stárne přirozeně, spolu s jazykem. Překlad stárne rychleji, protože je vždycky zakotvený v jazykovém úzu své doby. Proto se klasiky překládají znovu a znovu, každá generace po svém.

Když čtete originál, čtete přesně to, co četli první čtenáři té knihy.

6. A jeden praktický bonus

Čtení v angličtině je zdaleka nejpříjemnější způsob, jak se v jazyce zlepšovat. Slovní zásoba se ukládá v kontextu, gramatické struktury se vžívají opakováním a mizí ta typická úzkost z „neznámého slovíčka" — po pár stránkách zjistíte, že většinu významů odhadnete z děje. ?

Čím začít?

Pokud si nejste jistí úrovní:

Zjednodušená četba (graded readers) — knihy přepsané s omezenou slovní zásobou podle úrovní od A1 po C1. Nejde sice o originál v pravém slova smyslu, ale je to nejspolehlivější cesta, jak se k němu propracovat. Řady jako Oxford Bookworms, Penguin Readers, Pearson Readers nebo Black Cat pokrývají klasiku i moderní tituly.

Vyberte si úroveň, kde neznáte přibližně jedno slovo z dvaceti. Pokud jich je víc, jděte o stupeň níž.